Leč bohužel nevyzpytatelná matka příroda, jak to tak většinou bývá, zařídila opět vše po svém a tak pár dní před odjezdem jsme byli v rozpacích, zda-li vůbec za tímto přírodním úkazem do zahraničí jet, či radši jak se říká sedět v Česku a na zadku. Frontální oblačnost, která se se svými výběžky vyskytovala právě nad těmito námi plánovanými oblastmi nevěštila nic dobrého. V
úterý navečer, den
před odjezdem, po dlouhém přemlouvání kamarády o tom, že
se určitě najde nějaké to bezmračné místečko, jsem si
tedy dodal více optimismu a šel si sbalit pár osobních věcí
a pomůcky pro pozorování.Náš původní plán směřoval do Rakouska, do oblasti Gmundenu, ale předpovídané čekací doby na rakouských hranicích upravily náši trasu do oblasti jižního Německa. Ve středu 11.srpna ráno, krátce po mém probuzení jsem hned usedl ke svému počítači a zapnul si spolu i můj nově postavený přijímač pro příjem meteorologických snímků z geostacionární družice METEOSAT, který jsem úspěšně před měsícem dostavěl, dětinsky jsem totiž doufal ,že se počasí v dané oblasti určitě umoudřilo, ale z aktuálního obrázku se tomu termínem "zlepšení" rozhodně říkat nedalo. Něco kolem půl šesté hodiny ranní se u mne pak již v mobilizované koloně sjeli kamarádi z Prahy, Rožmitálu a Příbrami. Po hodince a půl s jednou mezizastávkou jsme se ocitli v půlhodinové čekací době na hraničním přechodu Strážný. Počasí zde již ukazovalo svoji zápornou tvář k celému tomu dnešnímu "nebeskému" dění. Ani po překročení Dunaje v německém městečku Passau se situace nikterak nevylepšovala. To už jsme ukrojili 50km od státních hranic a putovali stále dál za Sluníčkem. Zhruba po celkem 4.5hodinách naší cesty se
oblačnost
začala místy protrhávat a tak jsme se rozhodli najít nějaké
vhodné pozorovací stanoviště, které jsme nalezli u Simmbachu
na pomyslné přímce mezi Mnichovem a rakouským Salzburgem ve
středu pásu totality. Ukotvili jsme nedaleko jedné malé
vesničky, kde jsme měli jak pěkný rozhled na oblohu tak do
okolí. To již zbývalo do začátku celé podívané cca
1.5hodiny. Po menší svačince a dobré "půlitrové
plzeňské kapitople" jsme s obrovskou nervozitou sledovali
chod trhané oblačnosti, která stále věštila obrovskou
nejistotu, že onen nádherný úkaz vůbec spatříme. Čas se
vlekl a každá minuta představovala snad jeden rok. Ale
konečně jsme se tou nudou prokousali a někdo z nás v 11.25
SELČ se poprvé juknul na oblohu a oznámil první okamžiky
odkrajování slunečního disku. Celý děj samotného
zakrývání probíhal zvolna pomalu a tak jsme se vždy po
nějaké době (pár minut) jukl každý přes příslušný
filtr směrem vzhůru za ubývajícím slunečním kotoučkem,
času bylo stále dost. Když už byly zakryty 6-7/8 disku byly
na zemi patrné slabnoucí ostré rysy stínů nejrůznějších
pozemských předmětů, které bledly a měnily svoji barvu do
hnědo-žluta. Patrné bylo i přibývající šero, které
houstlo v posledních fázích zatmění již neobyčejně
rychle. Pak už se na nás pousmíval jen slabounký srpeček
sluníčka, který byl stále natolik intenzivní, že bylo
stále poměrně dobře vidět. Během několika okamžiků se
již rychlost stmívání natolik zvětšila, že již bylo
naprosto zřetelně vnímatelné. Černá, hrozivě vypadající
stěna stínu se valila obrovskou rychlostí od západu směrem k
nám. Za krátkou dobu již zmizel i poslední paprsek
slunečního světla a kolem nás se dokonale rozlila
černočerná tma. Přepadla mi mírná úzkost a na ruce mi
naskočila husí kůže z 
výrazného ochlazení, které jsem odhadoval cca
do 5ti stupňů. Krajinou se rozlilo podivné ticho, kdy ani
lísteček v korunách stromů si nedovolil zašustit. Během
několika okamžiků, kdy už si lidské oko zvyklo na naprostou
tmu, se kolem Měsíce rozvlnil nádherný zlatavý prstenec,
odborníky jinak nenazvaný než sluneční korona. Každý z
nás ihned odhodil v rukou tisknoucí filtry a popadl
připravené dalekohledy. To už bylo pozorování a
fotografování zatmění bez filtrů naprosto bezpečné a tak
se nebylo teď na nějakou chvilku čeho obávat. Každý
vychutnával tu nádhernou rozvlněnou světelnou koronu plnou
malých či velkých slunečních proturbencí. Bylo to
fantastické!!!! Na tento okamžik v životě určitě nikdy
nezapomenu. Úžasem jsem si musel i zakřičet. Zkrátká
neopakovatelný nádherný zážitek spojený s tímto úkazem.
Vědět o sobě začaly dávat i jasné hvězdy, které celému
tomuto přírodnímu divadlu dodávali na obloze zvláštní
atmosféru. Asi tak krátce po dvou minutách, kdy se po celou
tuto dobu sluneční disk schovával za záda našeho
přírodního satelitu se v pravém horním rohu Měsíce
objevila prudce takzvaná Bailyho perla tvořená chumlem
prvních slunečních paprsků prostupujících nerovnostmi
měsíč. povrchu. Časový úsek 7mi vteřin znamenal po
naprosté tmě jasné jitro, které se jako cvaknutím vypínače
rozlilo do širokého okolí doprovázené čerstvým vánkem,
který se jako na povel spustil.Po chvilce se do předtím naprosto tiché krajiny začal ozývat domací skot a drůbež, kde k nepřeslechnutí byl křik kokrhajících kohoutů, kteří opět (toho dne již podruhé) zdravili a vítali vycházející Slunce.
Zkrátka fantastická podívaná, která určitě stála za toto naše vycestování "do nejistoty" a trochu té prožité nervozity.
Teď už nezbývá doufat, že se v roce 2135 zas takhle všichni sejdeme (hi) na podobné báječné podívané, které pro nás příroda mezitím připraví.
