Za úplným zatměním Slunce
11.srpna 1999

 

Již několik měsíců před tímto datem, jsem byl s kamarády domluven, že si nenecháme ujít tuto nádhernou přírodní scenérii a vydáme se za ní společně do nedalekého Německa či Rakouska.
Leč bohužel nevyzpytatelná matka příroda, jak to tak většinou bývá, zařídila opět vše po svém a tak pár dní před odjezdem jsme byli v rozpacích, zda-li vůbec za tímto přírodním úkazem do zahraničí jet, či radši jak se říká sedět v Česku a na zadku. Frontální oblačnost, která se se svými výběžky vyskytovala právě nad těmito námi plánovanými oblastmi nevěštila nic dobrého. V
úterý navečer, den před odjezdem, po dlouhém přemlouvání kamarády o tom, že se určitě najde nějaké to bezmračné místečko, jsem si tedy dodal více optimismu a šel si sbalit pár osobních věcí a pomůcky pro pozorování.
Náš původní plán směřoval do Rakouska, do oblasti Gmundenu, ale předpovídané čekací doby na rakouských hranicích upravily náši trasu do oblasti jižního Německa. Ve středu 11.srpna ráno, krátce po mém probuzení jsem hned usedl ke svému počítači a zapnul si spolu i můj nově postavený přijímač pro příjem meteorologických snímků z geostacionární družice METEOSAT, který jsem úspěšně před měsícem dostavěl, dětinsky jsem totiž doufal ,že se počasí v dané oblasti určitě umoudřilo, ale z aktuálního obrázku se tomu termínem "zlepšení" rozhodně říkat nedalo. Něco kolem půl šesté hodiny ranní se u mne pak již v mobilizované koloně sjeli kamarádi z Prahy, Rožmitálu a Příbrami. Po hodince a půl s jednou mezizastávkou jsme se ocitli v půlhodinové čekací době na hraničním přechodu Strážný. Počasí zde již ukazovalo svoji zápornou tvář k celému tomu dnešnímu "nebeskému" dění. Ani po překročení Dunaje v německém městečku Passau se situace nikterak nevylepšovala. To už jsme ukrojili 50km od státních hranic a putovali stále dál za Sluníčkem. Zhruba po celkem 4.5hodinách naší cesty se
oblačnost začala místy protrhávat a tak jsme se rozhodli najít nějaké vhodné pozorovací stanoviště, které jsme nalezli u Simmbachu na pomyslné přímce mezi Mnichovem a rakouským Salzburgem ve středu pásu totality. Ukotvili jsme nedaleko jedné malé vesničky, kde jsme měli jak pěkný rozhled na oblohu tak do okolí. To již zbývalo do začátku celé podívané cca 1.5hodiny. Po menší svačince a dobré "půlitrové plzeňské kapitople" jsme s obrovskou nervozitou sledovali chod trhané oblačnosti, která stále věštila obrovskou nejistotu, že onen nádherný úkaz vůbec spatříme. Čas se vlekl a každá minuta představovala snad jeden rok. Ale konečně jsme se tou nudou prokousali a někdo z nás v 11.25 SELČ se poprvé juknul na oblohu a oznámil první okamžiky odkrajování slunečního disku. Celý děj samotného zakrývání probíhal zvolna pomalu a tak jsme se vždy po nějaké době (pár minut) jukl každý přes příslušný filtr směrem vzhůru za ubývajícím slunečním kotoučkem, času bylo stále dost. Když už byly zakryty 6-7/8 disku byly na zemi patrné slabnoucí ostré rysy stínů nejrůznějších pozemských předmětů, které bledly a měnily svoji barvu do hnědo-žluta. Patrné bylo i přibývající šero, které houstlo v posledních fázích zatmění již neobyčejně rychle. Pak už se na nás pousmíval jen slabounký srpeček sluníčka, který byl stále natolik intenzivní, že bylo stále poměrně dobře vidět. Během několika okamžiků se již rychlost stmívání natolik zvětšila, že již bylo naprosto zřetelně vnímatelné. Černá, hrozivě vypadající stěna stínu se valila obrovskou rychlostí od západu směrem k nám. Za krátkou dobu již zmizel i poslední paprsek slunečního světla a kolem nás se dokonale rozlila černočerná tma. Přepadla mi mírná úzkost a na ruce mi naskočila husí kůže z výrazného ochlazení, které jsem odhadoval cca do 5ti stupňů. Krajinou se rozlilo podivné ticho, kdy ani lísteček v korunách stromů si nedovolil zašustit. Během několika okamžiků, kdy už si lidské oko zvyklo na naprostou tmu, se kolem Měsíce rozvlnil nádherný zlatavý prstenec, odborníky jinak nenazvaný než sluneční korona. Každý z nás ihned odhodil v rukou tisknoucí filtry a popadl připravené dalekohledy. To už bylo pozorování a fotografování zatmění bez filtrů naprosto bezpečné a tak se nebylo teď na nějakou chvilku čeho obávat. Každý vychutnával tu nádhernou rozvlněnou světelnou koronu plnou malých či velkých slunečních proturbencí. Bylo to fantastické!!!! Na tento okamžik v životě určitě nikdy nezapomenu. Úžasem jsem si musel i zakřičet. Zkrátká neopakovatelný nádherný zážitek spojený s tímto úkazem. Vědět o sobě začaly dávat i jasné hvězdy, které celému tomuto přírodnímu divadlu dodávali na obloze zvláštní atmosféru. Asi tak krátce po dvou minutách, kdy se po celou tuto dobu sluneční disk schovával za záda našeho přírodního satelitu se v pravém horním rohu Měsíce objevila prudce takzvaná Bailyho perla tvořená chumlem prvních slunečních paprsků prostupujících nerovnostmi měsíč. povrchu. Časový úsek 7mi vteřin znamenal po naprosté tmě jasné jitro, které se jako cvaknutím vypínače rozlilo do širokého okolí doprovázené čerstvým vánkem, který se jako na povel spustil.
Po chvilce se do předtím naprosto tiché krajiny začal ozývat domací skot a drůbež, kde k nepřeslechnutí byl křik kokrhajících kohoutů, kteří opět (toho dne již podruhé) zdravili a vítali vycházející Slunce.
Zkrátka fantastická podívaná, která určitě stála za toto naše vycestování "do nejistoty" a trochu té prožité nervozity.
Teď už nezbývá doufat, že se v roce 2135 zas takhle všichni sejdeme (hi) na podobné báječné podívané, které pro nás příroda mezitím připraví.

Bailyho perla Sluneční korona

 

  

Grafický návrh, úprava a obsah všech stránek, není-li uvedeno jinak, copyright © 1998 Josef Cink. Všechna práva vyhrazena.